Eliška Junková, prvorepubliková automobilová závodnice, ve své době nejrychlejší žena světa a olomoucká rodačka, ožila i se svou legendární Bugatti T35 na jevišti Moravského divadla v muzikálu ELA! Světová premiéra byla v pátek 3. května a v roli Ely se představila herečka Natálie Tichánková, která zazářila v tanečních, pěveckých i hereckých výkonech.
Scénář napsal Tomáš Syrovátka, hudbu složil Filip Tailor, režie se ujal šéf činohry Roman Vencl.
Natálie Tichánková: Chtěla jsem porazit Schumachera
Co jste věděli o Eliške Junkové předtím, než jste se do muzikálu pustili?
„Jelikož jsem z automobilové rodiny, tak jsem věděla, že byla slavnou českou závodnicí, ale její životní příběh jsem do té doby neznala.“
Jak jste se tedy připravovala na roli?
„Hodně času sem si povídala s panem Samohýlem, který byl jejich rodinným přítelem. Přečetla jsem si její úžasnou knížku – Má vzpomínka je bugatti a snažila jsem se dopátrat různé dokumenty nebo ještě záběry, které se dají dohledat z jejího pozdního věku. Z toho všeho jsem čerpala.“
Co znamená, že jste z automobilové rodiny?
„Můj tatínek prodával auta, byl automechanik, takže já jsem chtěla být úplně původně první žena, která porazí Schumachera ve Formuli 1. Závodnicí jsem se nestala, protože mi bylo řečeno, že to není sport pro holky.”
Takže to, čo říkali i Elišce Junkové… Myslíte, že by to měla dnes lehčí?
„Myslím si, že by to bylo pro ni schůdnější. Bohužel, pořád jsou lidé, kteří to odsuzují. Nebo našli by se lidé, kteří řeknou, že je to jenom mužský sport. Je pro mě nepředstavitelné, jak v tom náročným stroji jako je Bugatti dokázala jet 150 km za hodinu i víc. Bylo to extrémně nebezpečné. To, že ona dokázala sednout do tak krásného, ale náročného stroje, jako je Bugatti a zvládnout to bez různých airbagů a těch šíleností a vymožeností je obdivuhodné. Dnešní auta se dají řídit pomalu i pozpátku, bez naší pomoci.“
Na jakým autě jezdíte vy?
„Já mám octavku – Laurin Clement. Ale klidně beru Bugatti (smích).“
Tichánková: Junková je pro mě hrdinkou
Překvapilo vás něco na příběhu Elišky Junkové?
„Vlastně mi přišlo velmi líto, jak přišla o svoji lásku – manžela, a paradoxně ještě i o začínající vztah s panem Bugattim, který se taky zabil při nehodě. Vlastně ona vyšle nebo dá požehnání svému manželovi, ať teda jede místo ní a tam při tom závodě umře. To bylo pro mě velmi silné.
A že nezahořkla, zůstala pořád sama sebou a šla si podle těch všech dochovaných věcí, byla srovnaná s tím, takže byla vlastně takhle šťastná. Ať to měla v životě jakkoliv náročně a těžce.
Ale jinak charakterem jsme si velmi blízké.“
V čem například?
„Vlastně v tom, že taky jsem taková… Že si jedu za svým, jsem trošku drzá, ale v dobrém slova smyslu. A že si myslím, že by se ty věci neměly kategorizovat, že jsou buď jenom pro muže, nebo buď pro ženy. A to ještě tahle doba je tomu mnohem nakloněnější, než tomu bylo dříve.
Takže Eliška Junková je pro mě hrdinkou, že si dokázala v té době stát za svým. A, samozřejmě, nebýt (manžela) Čeňka, tak by asi neměla takovou podporu. Takže vlastně jí to bylo předurčeno být závodnicí. Ale jsme si blízké tím naturelem, tou odvahou, sílou, jít za svým snem a za tím, co nás baví.“
Eliška Junkova je asi najslavnější olomoucká rodačka, která ale ve městě nemá ani pamětní tabuli. Byla to pro Olomouc žena, kterou přijali, nebo spíš odsuzovali?
„Z mého hlediska nebo z toho, co jsem se dozvěděla, ji až tak nepřijali. Bohužel, byla známější v zahraničí než tady u nás. V Praze, pokud vím, má pamětní desku a tady ne. Takže si myslím, pevně doufám, že je stále čas to napravit, protože si myslím, že právě Eliška Junková by si to zasloužila.
Uznáním pro ni bylo, když jela na 50. výročí Targa Florio s panem Samohýlem, s jeho tatínkem, a byla sama překvapená, jak ji tam lidi vítali, jak ji tam všichni znají oproti tomu, jak to tady bylo u nás. Takže nemyslím si, že je tak známa, jak by se zasloužila.“
Natalie Tichánková: Jedno z nejnáročnějších představení
Může to Muzikál ELA změnit?
„Já věřím, že ano, že to k tomu má hezky našlápnuto. Myslím, že v divadle máme právě ty prostředky to lidem víc předat. Doví se o tom podle mě širší veřejnost nebo lidi, co se třeba nepohybují v automobilismu. Divadlo by mělo vzdělávat nebo rozšiřovat to povědomí a lidi bavit.“
Je po světové premiére. Jak velká výzva je tato role pro vaši hereckou kariéru?
„Já se cítím úplně přesně ve svých botách. Zároveň je to jedno z nejnáročnějších představení po technické stránce. Fungování s bugatkou, vůbec do něj jako dobře zapasovat, protože tam prostě není místo. Člověk musí najít nějaký grif, jak tam elegantně zaplout, ale elegantně i vyplout a ne se z toho zvedat půl dne.
Je to nesmírně náročné technicky a pro mě i fyzicky tím, že neslezu z jeviště, musím se během pár vteřin dostat do jiných kostýmů, je to extrémně náročné. Ale já si to nesmírně užívám.
Jsem jako herečka strašně ráda, že můžu hrát úlohu závodnice na jevišti a ještě k tomu Elišku Junkovou.“
Autorka: Miriam Zsilleová
