Prý uměla být arogantní, ale i provokativní, mužům se nevyhýbala, právě naopak. Žila si svůj bohémský život a věřím, že to mnohé iritovalo.
Ale její vášní bylo umění. Láska osudem. Takový je podnadpis knihy Sophie Villard o americké sběratelce umění Peggy Guggenheim. Jako galeristka a mecenáška pomohla mnohým přežít, a to nejen během války. Kniha Peggy Guggenheim a sen o štěstí popisuje zejména roky, které přežila v Paříži a v Londýně.
Peggy Guggenheim zachraňovala umění i umělce
To, že Evropu milovala, je všeobecně známo. Stejně tak to, že rodný New York navštěvovala jen, když musela. Margueritte „Peggy“ Guggenheim se narodila v roce 1898 a měla židovsko-švýcarské kořeny. Podporovala finančně umělce a během války některým dokonce zachránila život.
„Moje nadšení Peggy Guggenheimovou začalo, když jsem poprvé živě viděla její sbírku v benátském Pallazo Venier dei Leoni přímo na Canal Grande. V paláci z 18. století, který nikdy nebyl zcela dokončen, Peggy žila od roku 1949 až do své smrti mezi svým uměním a pejsky – asi padesáti tibetskými teriéry a ši-cu,“ vysvětluje v doslovu knihy autorka Sophie Villard.
Peggy byla celý život obklopena luxusem a užívala si života mezi třpytivou uměleckou bohémou, jeden nablýskaný večírek střídal další. Potkává tam spoustu umělců a prožívá vášnivé vztahy se spisovatelem Samuelem Beckettem či výtvarníky Yvem Tanguym a Maxem Ernstem. Respektive, toto jsou jména, která jsou zmiňována v knize, ale ta zahrnuje jen pět let z jejího života.
Kromě toho měla za sebou náročné manželství s umělcem Laurencem Vailem, se kterým měla dvě děti. Ten ji také uvedl do světa, který ji tak fascinoval. Dokonce až tak moc, že při podpoře umělců dokázala to, co by mnozí nedokázali. Jako příklad uvedu výstavu Dorothei Tanningové, se kterou pak odešel je manžel Max Ernst.
Guggenheim: Vše se točilo kolem umění a lásky
Její život vypadá skutečně tak, jak ho ona sama popsala jednou větou: Všechno se točilo kolem umění a lásky. Když se jí podařilo v Londýně otevřít galerii (Galerie Guggenheim Jeune), prožívala s umělci každou vernisáž. Čekala, jak ji přijmou kritici, doufala, že budou umělce šetřit a v neposlední řadě vždy přemýšlela nad tím, kolik maleb si bude muset koupit, aby si malíř nevšiml toho fiaska.
„V Londýně položila s Guggenheim Jeune základní kámen svého poslání. Kde se ze zvědavé dívky stala manželka, milenka a nakonec sebevědomá obchodnice.“
Když se později musela z finančních důvodů rozloučit s galerií, v hlavě se jí rodil jiný plán. Bylo jí jasné, že vyjednávání o cenách děl jí velkou radost nedělá, naopak, uvědomovala si, že mnohem raději sama umění sbírá. A nejen to. Přístup k modernímu umění chtěla zajistit i širším masám, nejen vysoké šlechtě a boháčům. Rozhodnutí znělo: musí si otevřít muzeum. Zatímco ostatní utíkali před válkou, ona nakupovala díla.
Kontaktovala umělce na útěku, kteří si obrazy na palubu lodi vzít nemohli. Peníze potřebovali a ona je měla. „Její plán byl jednoduchý a funkční: každý den koupí jeden obraz. Co den, to obraz – dobrý slogan, ne? Umělcům tím pomůže a přitom má skvělou možnost rozšířit si sbírku a vytvořit základní portfolio pro své muzeum, které jednoho dne, kdy skončí válka, otevře. Jednou přece musí skončit,“ uvažuje hlavní hrdinka knihy.
Umělcům platila, kolik chtěli
Navíc si předsevzala, že nebude využívat situace a při koupi nebude vyjednávat a žádat výhodnější cenu, byť by mohla. Umělcům platila, kolik chtěli. Byl to její způsob pomoci těm, který potřebovali rychle a bezpečně opustit Evropu.
Autorka knihy však zmiňuje i zajímavé situace, ke kterým docházelo. Například, když se vydala po Dalího obrazy a přivítala ji jeho manželka Gala. Peggy se pochybovačně zeptala, proč to dělá, a když vysvětlovala, že je to její podpora umění a humanismu, Gala se zasmála a řekla: „Váš způsob podpory umění! Jak vtipné. Jsem přesvědčena o tom, že pro ženu existuje jen jeden způsob, jak skutečně podpořit umění: tím, že bude žít po boku umělce a starat se o to, aby bylo jeho umění široce vnímáno. To je skutečné místo ženy ve světě umění. Všechno ostatní je nevhodné.“
Ji tato ani další zkušenosti neodradily. Svůj plán naplnila, dokonce se jí podařilo celou sbírku dostat do bezpečí a zachránit ji před nacisty. Do Spojených států nakonec utekla před válkou i ona s rodinou.
„Peggy Guggenheimová shromáždila tuto výjimečnou sbírku jako samouk s neuvěřitelným citem bez ohledu na skeptiky a posměvače. Díky ní se prosadilo několik neznámých, mladých evropských umělců. Během let strávených v New Yorku podpořila samostatnou výstavou Marka Rothka a objevila Jacksona Pollocka. Považuje se za průkopnici abstraktního expresionismu newyorské školy,“ říká autorka knihy Peggy Guggenheim.
Peggy Guggenheim nebyla okrajová postava
Sophie Villard si při psaní knihy pomáhala podrobnou biografií této sběratelky umění s názvem Ich habe alles gelebt (Všechno jsem přežila – poz.red.). Jak však dodává: „Zdá se mi neuvěřitelné, že Peggy Guggenheimová, která byla tak významná na umělecké scéně a tak pozitivně ovlivnila životy mnoha umělců – ani nemluvě o tom, že je zachránila – je dodnes v oficiálních zdrojích vnímána ne jako aktivní členka intelektuální a umělecké bohémy, ale pouze jako zábavná okrajová postava. Považuji za velmi důležité zpochybnit takové podceňování její osobnosti a zejména upozornit na její celoživotní přínos, který nespočívá jen v tom, že přímým letem dostala do bezpečí sebe a dalších deseti lidí, ale také v tom, že mnohým dalším pomohla velkými peněžními příspěvky záchrannému výboru Variana Frya.“
Sophie Villard na závěr dodává: „Tato slavná Newyorčanka zemřela v Itálii jako 81letá v roce 1979 po dobrodružné cestě životem. Byla jednou z prvních světoobčanů. Svou odvahou a nadšením nám napříč kontinenty nakreslila tuší, štětcem a barvou vlastní pestrobarevný svět na plátno svého života a pronikla nám až do srdcí.“ „Byla přesvědčena, že pro každou ženu existuje taková vášeň, která nesouvisí s muži, a dokonce ani s rodinou. Každá žena má v sobě základní kámen štěstí, lásky, na kterém může budovat svůj život. U ní to byla láska k umění.“
Autorka: Martina Švirlochová
