Hlasovať


Vězení znal její děda, i její otec. Ona se tam dostala jako šestnáctiletá a věděla, jak tento svět funguje. Děda i otec pracovali jako dozorci, Katka Míková se stala v rodině první vychovatelkou v mužském vězení. Díky své práci se seznámila se svým manželem a mají dvě děti.

O svých zkušenostech a o tom, jak vnímá odsouzené, napsala knihu a založila i instagramový účet se stejným názvem Za Katrem. Na sociálních sítích je velmi aktivní, proto jsme rádi, že nám poskytla rozhovor i osobně.

Máte dlouholeté zkušenosti s vězni, jak jste se ale stala jejich vychovatelkou?

Dalo by se říct, že ty zprostředkované zkušenosti mám vlastně celoživotní :). Můj děda i táta pracovali oba v mužské věznici a musím říct, že právě vězeňské historky byly u nás doma velmi častým tématem rozhovorů. Úplně poprvé jsem ve vězení byla ještě na střední škole, kdy jsem absolvovala praxi na oddíle u svého táty. Během studia na vysoké škole jsem potom dělala v několika věznicích výzkumy kvůli diplomové práci. Pracovní zkušenost jako takovou mám dvouletou, ale vzhledem k tomu, že jsem v base poznala manžela, jedu na té vězeňské vlně v podstatě dál.

Co Vaše práce obnáší? Kdy je nejnáročnější?

Práce vychovatele ve vězení je velmi různorodá a rozhodně nemáte čas se nudit. Vychovatelé mají na starosti určitý počet odsouzených, zpravidla svůj „vlastní” oddíl. V téhle části věznice pak pro odsouzené zajišťují celou řadu provozních věcí. Starají se o vedení jejich dokumentace, píší hodnocení nebo vyhodnocují průběh výkonu trestu. Podílejí se na tvorbě a plnění programů zacházení. Účastní se nejrůznějších komisí (třeba na zařazení odsouzených do práce), často jsou přítomní i u soudních jednání při žádostech odsouzených o podmíněné propuštění z výkonu trestu.

Jsou v kontaktu s mistry z pracovišť odsouzených a řeší případné problémy. Vedou výchovné, vzdělávací i zájmové aktivity odsouzených. Starají se o korespondenci vězněných osob. Chodí s nimi nakupovat do kantýny, dohlíží při výměně prádla nebo jim vydávají hygienu a úklidové prostředky. Jsou také první na ráně, když odsouzení něco potřebují – vyřizují tedy nejrůznější žádosti, stížnosti nebo požadavky. Dohlíží na pořádek na svěřeném oddíle, pomáhají při nejrůznějších prohlídkách. Spolupracují s dalšími odborníky ve věznici, včetně příslušníků vězeňské služby. Určitě jsem na něco zapomněla, ale pro základní představu to asi stačí.

Nejnáročnější pro mě bylo pracovat s lidmi, jejichž trestná činnost byla v rozporu s tím, co považuji za přijatelné. Nechápejte mě špatně, každý trestný čin je samozřejmě problém, přesto třeba trestnou činnost páchánou na dětech vnímám rozhodně negativněji, než krádeže…

Napsala jste knihu Za katrem, proč jste se rozhodla, že by měla vzniknout?

Chtěla jsem lidem trochu přiblížit to, jak to chodí v našich věznicích. Že to nefunguje jako v amerických filmech nebo seriálech. Dokázat jim, že ani v tak náročném prostředí nemusí být všechno jenom depresivní a šedivé. Že zaměstnanci a příslušníci ve věznicích jsou vlastně normální lidé. V zásadě poučit i pobavit ačkoli teď už ve vězení nepracuji. Během práce ve věznici jsem se seznámila s manželem, později přišly děti a já jsem se rozhodla, že práce ve školství je pro mě časově přívětivější – i vzhledem k manželovým přesčasům. 🙂

Kateřina Míková.  Foto - Jaroslav Fikota
Kateřina Míková. Foto – Jaroslav Fikota
Jaké je to pracovat ve vězení s lidmi odsouzenými na mnoho let? Je komunikace snadnější s vězni, kteří mají „lehčí“ trest?

Moje zkušenost je taková, že čím delší trest, tím lépe se s odsouzenými pracuje. Což vlastně dává smysl, protože když víte, že někde strávíte deset a více let, nechcete si dělat zle s lidmi, kteří vám mohou pomoc a leccos zařídit…

Máte ráda humor a nacházíte ho i ve své práci, jak byste definovala humor ve vězení?

Humor ve vězení je… Řekla bych, že nezbytný. Ta práce je neskutečně psychicky náročná, je to podle mě určitý mechanismus, který lidem tam pomáhá se z toho nezbláznit. Často je černý, sarkastický a na hraně (nebo i za ní). Tváří v tvář těm, se kterými se každý den profesně potkáváte se ale není čemu divit…

Podelte se s čtenářkami a čtenáři o vaši oblíbenou hlášku nebo historku.

Hlášek a historek je plná knížka i můj instagramový účet. Já na věznici vzpomínám často, a přesto drtivá většina těch nejlepších vzpomínek, které s ní mám spojené, se přímo v ní neodehrála. Nějakým způsobem s ní ale souvisí.

Kdybych nepracovala ve vězení, pravděpodobně bych nepotkala svého muže a neměli bychom naše úžasné děti. Neseznámila bych se tam s lidmi, které dodnes považuji za své přátele. Nerozhodla bych se napsat knížku a tak se nepoznala s Daliborem Kumrem, nejlepším redaktorem na světě a skvělým týmem lidí z Albatrosu. Nezaložila bych instagramový účet a tím pádem bych nepoznala celou řadu neskutečně úžasných a inspirativních lidí, z nichž někteří jsou mému srdci velmi blízcí. A pravděpodobně bychom si dneska nepovídali ani spolu 🙂 

O jednu konkrétní historku bych se s vámi ale přeci jen ráda podělila. Kdo četl knížku, určitě zaznamenal příběh o odsouzeném, který po mně chtěl, abych ho oslovovala jeho přezdívkou, protože oslovení příjmením mu příliš připomínalo jeho jednání s policií. Na základě popisu tohohle konkrétního odsouzeného v knize ho poznal jeden z policistů, který s ním během let měl co do činění a ozval se mi, že by pro něj u mě rád pořídil knihu s věnováním. Že bez problémů už řadu let funguje na svobodě a nic nenasvědčuje tomu, že by se do vězení měl vrátit.

S radostní jsem mu knížku poslala. Za pár týdnů mi prostřednictvím policisty přišla fotografie a poděkování, udělalo mi to radost. Protože to vypadá, že naše práce přece jen může mít smysl. Že opravdu existují odsouzení, kteří se nám zpátky do vězení nevrací.

Už ale nepracujete v mužském vězení, proč?

“Ne, už nepracuji. Během práce ve věznici jsem se seznámila s manželem, později přišly děti a já jsem se rozhodla, že práce ve školství je pro mě časově přívětivější – i vzhledem k manželovým přesčasům. :)”

Autor: Anna-Mária Zimová

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno