Vdova je single. Ženy, které najednou zůstaly v domech a v bytech samy. Manžel, partner odešel na místo, které nikdo na tomto světě nezná. Tady jsou jejich příběhy.
Milovali se. Už dvacet let a bez přestávky. Ovšem nešlo o takovou tu lásku akutní, že nemohli bez sebe vydržet ani minutu. I když spolu nebyli, mysleli jeden na druhého a všechno, co chystali doma dělali tak, aby byl spokojen i ten druhý. Jejich těla, jejich srdce byla sice dvě, ale ve skutečnosti jedno jediné.
Marta o něm, lékaři, co napravoval ženám tváře a dělal je mladšími, vyprávěla kamarádkám často vtipy, protože Pavel je vyprávěl jí. Vlastně… Ani to nebyly vtipy. Lékaři, co vyhlazují vrásky, prožívají často příhody působící jako vtipy.
Vdova po lyžování
Tak si představ, že jsi to šla dát udělat až někam do Ameriky. K nejlepšímu lékaři, na nejlepší kliniku. Nám, doktorkám z Bratislavy nevěřila. A dnes u mě zaklepala. Líce červené, zahnisané, oteklé, oči podlité modřinami, ale od žurování to nebylo. A prý, proboha dělejte něco, pane doktore. Toto se mi stalo po operaci v Santa Monice. Inu jsem udělal. Nyní u nás leží a čekáme, co se stane…
Marta s Pavlem se vydali lyžovat, Štrbské pleso se tak ukrylo pod sníh, jako by ani neexistovalo. Zbožňovaly jarní lyžovačky. Na lanovce se drželi za ruce a pak už, dolů svahem, každý podle svého. Po třech hodinách dřiny se vrátili do hotelu. Do pokoje vešla první, Pavel si sedl na gauč. Marta se v chodbičce svléká a mašírovala rovnou do koupelny. Sprcha ji zbavila únavy, osvěžila, nuže vyšla a zakřičela na něj: Můžeš jít, jsem hotová!
Nepřicházel. Šla tedy do pokoje za manželem a ten, v bundě a bez bot s opřenou hlavou o gauč snil už svůj věčný sen. Duše z něj vyklouzla tiše a letěla a letěla…
Marta dívala, jako by viděla Marťana. Za chvíli jí to došlo. Bože, vždyť ten zemřel! Sedla si na zem před mužovo tělo, chytila ho za palce na nohou a dívala do bledé tváře, jestli se přece jen neprobudí. Neprobudil a musela volat hotelovou službu.
Vdova a úzkost stokrát za den
Nikdy si nepředstavovala, že dokáže zařídit pohřeb a první noc po smrti manžela spát v bytě sama. Že bude vdova. Myslela si, že by se zhroutila, že by se bála…
Nic takového se nestalo. Je pravda, že si musela dát lexaurin, avšak všechno šlo jako by se ani nic nestalo. Ještě i košili mu vybrala krémovou, protože bílé neměl rád.
Dva týdny si myslela, že pohřeb byl včera. Pustila se do jeho skříní a se slzami, stékajícími po tvářích rozdělovala Palovy věci, které dá komu, co půjde do charity. Vzala si dovolenou a srdce se chovalo, jako by plavalo v louži teplé vody. Nemohla dýchat, nemohla s nikým mluvit. duši jí svíral pichlavý, černý závoj. Úzkost přicházela i stokrát za den, ani nevěděla, jak se celé dny promotala po bytě.
Po měsíci u Marty zazvonila přítelkyně. Červené, nenamalované oči Marty na ni zíraly nevěřícně, že někomu otevřela. Vdova chtěla být sama.
Mám lístky do divadla! řekla Víra jako by se nic nestalo. Marta strhaná, jako by zestárla za několik let… Vždyť ráno pila kávu sama, večer si sedala k televizi sama, probouzela se sama a přestala se smát. A zejména… Na její otázky nikdo neodpověděl.
Blázníš? Vždyť mi umřel muž! Nikam nejdu, řekla vdova.
Ale jdeš. A zítra půjdeme do kina.
Nakonec se dala namluvit a vrchol Vířiny šikovnosti byl, když se jí podařilo Martu vytáhnout na čtyři dny do lázní. Welnesovat se.
Cítila, že se od ní vzdaluje, že odchází tam, kam teď patří. Smutek se pomalu vytrácel, zůstávaly vzpomínky. Na společné cestování, smíchoty, hádky…
Po půl roce se Martina duše téměř zcela uzdravila, a když šla na hřbitov za Pavlem, vyprávěla mu příhody, někdy jen takové, ze života, někdy směšné. A věděla, že se smějí spolu.
Autorka: Ivana Havranová
