Nastartoval mě film Barbie, tak mi to nedá. To, že hezká, štíhlá, nechudá a tak…
Povím vám to moje. 8 měsíců dozadu jsem si odtrhla achilovku. Já, co jsem běhávala, skákala přes švihadlo, bajkovala, orienťákovala do zběsnění … jeden podskok a achilovka dvojmo.
Můj trenér vypadal na resuscitaci, já mám doma cca 4 kusy dětí a pána, co mám na něj papír, tak jsem ho utěšovala. Následovalo šití za lokálního umrtvení (součástí anestézie byla milá sestřička, která mi seděla u hlavy a fakt mi drukovala, chirurg se mě snažil motivovat představou, že ležím na pláži…mám o jeho dovolených vážné pochybnosti), sádra, ortéza, berle a pokusy chodit.
Perimenopauza
Po třičtvrtě roku mám furt nohu na šrot, 46 let, plus sedm kilo a perimenopauzu v rozkvětu. Víte co? Mě ani tak nesundalo to zranění. Dostalo mě to, že jsem svému tělu věřila a ono si najednou žije životem nezávislým na mé vůli. Že pár let tréninků, intenzivních běhů a ne nezdravého jídla, zlikvidoval estrogen. Že jsem čekala nějakou svalovou paměť, rozjetý metabolismus a ne masivní přibírání.
A pak jsem na školení potkala jinou dámu. Krásnou. Můj ročník, po gyneko operaci, nedovolili se jí hýbat, hop 6 kilo nahoru a ani za nic to zvrátit…. …na to, že jsem přibrala, poukázal můj kamarád.
Vzteklá jsem byla jako kompost, neboť věřte mi, kdyby můžu, běhám první ligu. Nastavil mi zrcadlo. Měla jsem tělo amatérské sportovkyně. Najednou cvak a konec. Jsem po zranění, operaci, zkoušela jsem intermittent fasting, clean eating (co nejvíce), hýbat se, vynechat alkohol, appky, kroky (uf), začala jsem plavat (můj max. 77 bazénů o délce 25m za 50min). …nefunguje nic.
A do toho perimenopauza. V noci se potím, mám změny nálad, špatně snáším teplo. A tak si sedím, dumám nad Barbie a jejím dokonalým tělem a že panenku v perimenopauze ještě nevyrobili. Koukám na sebe v zrcadle, vyhazuji kopec oblečení, do kterého se nevejdu, neboť vzpomínkový optimismus není můj šálek kávy. Nechci to vzdát.
Můj trenér říká, že mám na víc. Mám. Přežila jsem jiné. Jen se nepočítá s tím kentusem v hlavě, který vám při změně podmínek naroste. Že když nám tělo řekne „závěrečná“, musíme toho najednou kopec přijmout, akceptovat, vstřebat. A to je, sorry, ale že kurva obtížné.
Chci vám říci, že jsme v prdele mnohé. Ale zároveň věřím, že nový pohled a sebepřijetí se dá kdesi najít. Jste peři??? Buďme peři – přítelkyně a podržme se.
Přečtěte si také sloupek Přijměme svou zranitelnost.
