Jasmína Houdek je spoluzakladatelkou start-upu Moderní sebeobrana, autorkou stejnojmenného knižního bestselleru, průkopnicí emancipační sebeobrany.
Její misí je svět bez násilí. Spolu se svým týmem usiluje o to, aby byla sebeobrana součástí školních osnov. Učí, jak používat hlas jako zbraň a jak se vyhnout násilí. Jejím heslem je: „Když se dnes ozvu, nebudu se zítra muset bránit fyzicky.“
Ve svém blogu radí, jak děti naučit říkat NE.
Učte děti rozumět, co je NE
My dospělí máme často problém říci jasné NE. Když na nás někdo útočí, když si nás dobírá, když překračuje naše hranice. Jak má být pro naše dítě jasné a zřejmé, jak si má nastavit hranice, když to nevidí kolem sebe, když to nevidí u svých rodičů?
Sebeobrana není jen o umění bránit se fyzicky. Umění bránit sám sebe je daleko spíš o hlídání si vlastních hranic, schopnosti stát si za svým, držet si od těla manipulátory, ustát slovní agresi.
To je něco, co by se mělo vyučovat ve školách, ale také něco, co by mělo být součástí vzdělávání od nejútlejšího věku dítěte. Můžem vám to ukázat na příkladu toho, jak vedeme naši čtyřletou dceru. Už od miminka jsme u všeho říkali, co se bude dít. „Teď tě budu převlékat, přebalovat, teď koupat… “
Postupně jsme kolem roku a půl přidaly hovory o těle. „Tohle je jen tvé tělíčko, rozhoduješ o něm jen ty.“ Mluvili jsme a mluvíme o autonomii jejího těla i v souvislosti s návštěvami lékařky, kde jsme opět vždy já nebo můj muž popisovali, jak vyšetření bude postupovat, aby věděla, proč má být svlečená.
A přestože byla a je malá a nemůže někdy doslova rozumět obsahu, je důležité, aby právě fyzický obsah hranic vstřebávala už teď. Protože právě u malinkých dětí jim jejich fyzické hranice my (jejich nejbližší) dospělí nabouráváme často, aniž bychom dohlíželi důsledky.
Jak překračujeme dětské hranice?
Všichni jsme, samozřejmě, v dětství často slýchali věty jako „Pojď, dej tetě pusu!“ Buď hodná holčička a obejmi svého strýčka, babičku, dědečka, souseda. Pamatujeme si, jak nám to někdy bylo nepříjemné, jak se nám to nelíbilo, jak nám vadilo, když se nás někdo bez dovolení dotýkal, když nás hladil po hlavě, štípal do tváří nebo zvedal ruce.
Takže s naší dcerou to nikdy neděláme, ani to nedovolujeme ostatním. Nikdy nejdu a neobejmu dceru jen proto, že chci. Ptám se: „Můžu ti dát pusu? Obejmout tě?“ A pokud nemá náladu, respektuju to.
Ano, jako mámu mě to mrzí, ale pro ni je velmi dobře už od raného věku pustit přes své hranice jen toho, koho chce. Protože když tohle naučíme děti v raném věku, dáváme jim obrovský bonus.
Během dospívání i později dokážou rozklíčovat a odmítnout manipulátory, agresory, potenciální domácí násilníky, což je – jak se asi všichni shodneme – nesmírně důležité.
Samozřejmě může vzniknout dusná atmosféra, protože se někdo může urazit nebo tvrdit, že je to neslušné a že dceru špatně vychováváme. A proto je k tomu zásadní přidat i další kousek hranic: neomlouvat se, když naše dítě někoho nebo něco odmítne. Omlouvat se nemá ani ono samo.
Ano, je těžké si to představit zase i v dospělosti, že někoho nebo něco odmítneme, protože to něco nemáme rádi. A naše generace dospělých žen má s vymezováním se obzvlášť problém. Teprve v této době přestává být tabu mluvit o násilí, o tom, kolik podob může mít a má.
Teprve teď jako lidé hledáme své sebevědomí, nástroje, jak se za sebe postavit. Ale generace, kterou vychováváme, pokud to uděláme správně, s tím problém mít už nebude.
Stanovení hranic v rodině je, samozřejmě, jedna věc. Učíme dítě říkat ne, také to, že se ho nikdo nesmí jen tak dotknout. Ale pak přichází interakce s okolím, začíná chodit do zařízení, do školy….
Sebeobrana musí být proto jednoduchá, složitosti by nikoho ve vyhrocené situaci nezachránily. Všechny principy moderní sebeobrany – i té fyzické – jsou proto jednoduché. A čím dřív s definováním vlastních hranic dítěti pomůžeme, tím je větší jistota, že nenechá jejich překračování dojít daleko, vyhrotit.
Už proto by měl vzdělání v moderní sebeobraně dostat každý. Nicméně – přesně, ideálně mimo rodinu.
Proto velmi stojíme o to, aby se moderní sebeobrana vyučovala ve školách, je to přirozené prostředí, kde se děti něco učí, tak proč nedělat to, co je pro ně tak důležité. A protože když sebeobranu naučíme už od prvních tříd malé děti, dáme jim možnost vyhnout se traumatickým zážitkům a zkušenostem.
Už jen z pragmatického hlediska to ušetří státu spoustu peněz, které dnes vydává na péči o traumatizované děti, potažmo i dospělé. Když začneme na základní škole ukazovat, co je to násilí, jak vzniká, co ho spouští, ale také jak se zastat někoho druhého, jak agresora zastavit nebo kde vzít pomoc, vybudujeme daleko silnější společnost. Ta se neroztřese při náznaku agrese.
Když se k sebeobraně vedené dítě setká například s onanií na veřejnosti, bude vědět, co dělat, jak reagovat, jak to ohlásit, že se má svěřit, že ono není vinno… A když tohle umí, nemůže z něj vyrůst člověk, který je slabý. Naopak.
Bude silný. Bude vědět, kdo je, co chce. Tím pádem si pravděpodobně dobře vybere i školu, práci, která ho bude naplňovat, v té si pak bude schopný říct o vyšší plat. Nebo prostě jen bude vědět, co opravdu chce a nechce. A už to je jednoduchý fakt, který má do dalšího života obrovský dopad…
Takže přestaňme si pod pojmem sebeobrana přestavovat kotouly a shazování na zem. Mluvme o sebeobraně v moderním smyslu slova, protože přesně tu potřebujeme.
Šikana a jaké nástroje proti ní použít
Když mluvíme o výuce sebeobrany na základní škole, musíme se samozřejmě zmínit také o šikaně, která je ve školách velmi rozšířená a proti níž by se děti měly umět bránit. Nebo jinak řečeno, právě šikaně by se mělo předcházet tím, že se děti naučí sebeobraně.
Všichni jsme přece chodili do školy a šikanu v lepším případě „jen“ viděli, v horším ji zažili. Většinou, aniž by dospělí věděli. Protože někdy právě šikana bývá tak skrytá, že ji neodhalí ani proškolený pedagog – pokud právě nepřijde samotné dítě, kterého se týká.
Také si ji spojujeme jenom s těmi „slabými“, ale ony ji žijí i chytré děti, krásné holčičky, sportovně nadaní kluci. Může ji zažít prakticky jakékoliv dítě.
Na začátku deti učíme, že když se neozvou hned, tak se to zhoršuje. Vlastně žádná, ani nejviditelnější šikana nezačíná hned tím, že najdou svoje fotky na internetu nebo boty vyhozené v popelnici. Začíná to poznámkou, uštěpačností, hláškou. Nějakým špatným vtípkem. A už tehdy je třeba zvednout hlas, odmítnout to. A i okolí by mělo říct „takhle ne“.
Jasně, děti si ze sebe budou vždycky dělat legraci, to je normální. Ale asi všichni poznáme, kdy je to vtipné a kdy začíná ten pocit, že je něco divně. A pokud to necítíme hned, přijde to zjištění velmi brzy, protože nezastavená agrese eskaluje.
Učíme děti nevyjednávat a neprosit ty, kdo jim překračují hranice. Naopak je vedeme k důslednosti. Učíme je silný postoj, s jednou nebo oběma dlaněmi nataženými před sebe dopředu, které jasně říkají STOP. Učíme je také říkat důrazné a jasné NE.
Učíme je zvedat hlas, neignorovat to. Ukazujeme, jak nezamrznout – protože zamrznutí v případě napadení si v sobě jako jednu ze základních reakcí neseme už z pravěku. Utíkat před tygrem nebo se s ním prát nemělo úplně smysl.
Člověk se tedy jako způsob sebeobrany naučil i zamrznout. Jenže když zamrznete ve chvíli, kdy se vás někdo pokouší znásilnit, vypadá to, že se nebráníte.
Takže už malé děti učíme, jak nezamrznout, kde se obrátit o pomoc, protože – když se vrátíme zpátky do školy – šikana vždycky vadí více lidem. Nebo jakákoliv nespravedlnost. Je třeba je najít a ozvat se pak společně.
Autor: Jasmína Houdek
