Jaký život má inteligentní žena se zdravotním znevýhodněním z východní Evropy v mužském světě fyziky na začátku 20. století? Přečtěte si příběh Milevy Marićovej Einsteinovej a možná se na jednoho z nejuznávanějších vědců století začnete dívat jinak.
Mileva Marićová Einsteinová byla inteligentní, milovala matematiku, po večerech debatovala s otcem o fyzice a ten dělal všechno proto, aby měla jeho dcera jiný život než dívky v jejím okolí.
Mileva „Mitza“ Marićová Einsteinová se narodila v roce 1875 v Srbsku. V mnoha směrech bourala mýty a předsudky, ale nakonec jednomu sama podlehla.
Fyzička a matematička Mileva Marićová Einsteinová
„Když jsem začala poprvé hledat informace o Milevě, zjistila jsem, že vůbec nebyla neznámá, jak jsem se mylně domnívala. Mezi fyziky byla naopak předmětem mnoha diskusí,“ říká autorka knihy Ve stínu Einsteina Marie Benedict.
„Vášnivě se debatovalo o roli, kterou mohla sehrát při formulování Albertových průlomových teorií v roce 1905 a to obzvláště poté, co byla v 80. letech 20. století objevena část jejich korespondence,“ dodáva.
Ve své knize nabízí zajímavý pohled na život a manželství dvou geniálních mozků, které položily základy teorie relativity. Ano, dovolila si zapochybovat, že to velký Einstein zvládl sám.
Na tomto příběhu je však zajímavé i to, jak se autorka knihy dokázala vcítit do života ženy, která se nikdy pro svůj handicap neměla vydat. Mileva měla vrozenou tělesnou vadu kyčle a kulhala na nohu.
Otec jí však pomohl zrealizovat si sen vědkyně. Respektive přiblížit se k jeho naplnění, ale …. kdyby nikdy nepotkala muže svého života. Možná i tento povzdech vás čeká po dočtení knihy.
„Jakmile jsem se ponořila do podrobného studia Mileviny minulosti, zjistila jsem, že byla sama o sobě fascinující – nejen jako poznámka pod čarou v příběhu Alberta Einsteina,“ popisuje své pocity autorka Marie Benedict..
„Její vzestup z poměrně odlehlé části mizogýnního Srbska do čistě mužských univerzitních učeben fyziky a matematiky ve Švýcarsku byl naprosto hvězdný,“ dodáva Marie Benedict.
I znevýhodnění může být výhodou
Když Mileva Marićová nastoupila na švýcarskou spolkovou polytechnickou univerzitu do Curychu, přišla do prostředí, kde nebylo běžné potkat ženu. Ve skutečnosti byla jen pátou v pořadí, kterou přijali na fyzikální a matematický program. Einstein byl jejím spolužákem.
Mitza, jak ji mohli volat jen blízcí přátelé, byla velmi citlivá na svůj původ, nesnášela narážky a ponižování lidí z východních zemí. Doma zažila šikanu, které se jí štědře dostávalo v dětství od spolužáků.
První kamarádky si našla až v Curychu. Společně studovali, hráli na hudební nástroje, milovali turistiku a zvláštní nával svobody a nezávislosti, který byl na tu dobu opravdu vzácný pro ženy jejich věku.
Tam poznává i celoživotní přítelkyni Helen. Spojovalo je něco velmi silného. Museli popasovat s handicapem – obě kulhali. Mileva ale přišla z prostředí, které ji za to úplně odepsalo. Minimálně dostala nálepku „nevyhovující nevěsta“.
I když s otcem o siru Isaacu Newtonovi, viděla za jeho neměnnými zákony svou chromou nohu. „Newton mě zaujal, protože jsem měla pocit, že by mi mohl pomoci pochopit, proč za sebou tahám nohu, zatímco nohy ostatních dětí lehce poskakují po ulicích.“
Pro mámu byla chromá holka
Její máma toužila, aby byla jako ostatní dívky, táta chtěl, aby využila svou inteligenci. Mileva Marićová navíc žila ve stínu svých mrtvých sourozenců a tím její pocit, že nemůže zklamat či zranit rodiče byl o to silnější.
Obrovský tlak cítila i proto, že její rodina se kvůli ní, vzdělání a otcově práci, která byla často propojena s potřebou zajistit studium, musela stěhovat.
„Mitza je holka. Jaký má smysl učit ji němčinu a matematiku? Dělat s ní nějaké vědecké pokusy? Její místo je v domácnosti. Její chromá noha znamená, že manželství a děti pro ni nepřipadají v úvahu. Dokonce i vláda mluví totéž a zakazuje dívkám navštěvovat vysokou školu.“
To bylo jedno z hlavních témat její matky, která těžko přijímala cestu, jakou měla Mita před sebou. Na straně druhé, otec, který ji v tom neúnavně podporoval, se i na její zdravotní znevýhodnění díval opravdu osobitě.
„Neopovažuj se nazývat její chromou nohu znetvořením! Když tak, je to dar. S takovou nohou ji nikdo nebude chtít za manželku. To jí dává právo rozvíjet dar intelektu, který jí Bůh nadělil. Její noha je znamením, že je předurčena pro větší, lepší věci než manželství.“
I zde si autorka knihy krásně vyhrála se vztahy dcery ke svým rodičům. Jeden umí podpořit mladou nadanou studentku, druhý těhotnou opuštěnou dívku. No a kdo nakonec zůstává s odvrženou dívkou bez titulu?
Ein Stein, který nefungoval
Vynikala v matematice a zastínila všechny spolužáky. Jeho dvoření bylo neoblomné, vytrvalé, na tu dobu až nezdvořilé a netaktní. Z knihy máte pocit, že to byl takový ten neohrabaný, neupravený „típek“ bez způsobů a služného chování, který nečeká na pozvání, hodně mluví a rád se nazývá bohémem.
„Moje pocity byly složitější – ve společnosti pana Einsteina jsem se cítila plná života, pochopena a přijímána. Ten pocit byl jedinečný a zároveň znepokojující.“ Přesto Mileva od začátku věděla, jaké nástrahy jeho obdiv přináší. Věděla, že ženy jako vědkyně nedostávaly druhou šanci.
„Pane Einsteine, nemůžu předstírat, že vaše city neopětuji. Ale nemůžu si dovolit, abyste mě svedli z cesty. Hodně jsem obětovala, a nejen já, a tvrdě jsem pracovala, abych se po ní mohla pohnout vpřed. Milostný poměr a kariéra se nedají sloučit. Alespoň ne u žen.“
Mileva zameškaný semestr nedoběhla
Mileva dokonce na semestr odchází ze školy, aby nepodlehla citům. Což se však později ukázalo jako velká chyba v jejím kariérním růstu a studiu. „Poprvé mi došlo, jak hloupá jsem byla, že jsem odešla do Heidelbergu. Jak jsem ve snaze být silná a nedovolit muži, aby mě svedl z cesty, vlastně dopustila, aby určil můj směr.“
Zameškaný semestr už nikdy nedoběhla. Zůstává nezodpovězenou otázkou, zda by se tak stalo, kdyby nepodlehla Einsteinovi a jeho bohémskému způsobu studia. Stále častěji totiž vynechával přednášky tradičních vědců a témat.
Tam posílal Milevu, on si zatím osvojoval progresivnější vnímání vědy a nové teorie. Potom si navzájem vyměňovaly poznámky. Takto věřil, že mohou jako tým vyřešit velké vědecké hádanky.
To slovo – „tým“ – nakonec mladou vědkyni přesvědčilo. „Vlastně vás moje láska bude ve vaší práci pohánět dopředu. Společně budeme tvořit ideální bohémský pár – rovnocenný v lásce i ve vědě.“ Škoda, že zůstalo jen u Albertových slibů.
Těhotenství se neodpouští
Mileva otěhotní a to je něco, co se ženě na začátku století neodpouští. Těhotná, svobodná a bez závěrečných zkoušek V Mitzině životě jsou momenty, kdy máte chuť zakřičet. Jak jí to mohl udělat? Co neví, že jí tím zničí život?
Možná věděl, možná se jen vylekal, možná to v té době mužské pokolení netrápilo. Těžko říct a už natož soudit.
O tom, že Albert a Mileva měli dítě ještě před manželstvím nejspíš nikdo netušil. Podařilo se jim to utajit a svět se to dozvěděl teprve před pár desetiletími.
Není jisté zda holčička Lieserl, která Mileva porodila pod ochranou matky v Srbsku zemřela, nebo ji daly k adopci, dějiny znají už jen jejich dva syny. Hanse Alberta, kterému také učarovala věda a Eduarda, který se bořil s duševní chorobou.
Svou dceru prý Einstein nikdy neviděl. Pro autorku knihy byla však právě jejich utajovaná dcera velkou inspirací. „Vzhledem k Milevinově pohledu na svět ak tomu, jak nesmírně musela svou dceru milovat, nebylo by možné, že by ji Lieserlina ztráta inspirovala k vytvoření speciální teorie relativity?“, uvažuje Marie Benedict.
Vraťme se však ještě na moment k bodu zlomu. Tak by se klidně mohlo nazvat nežádoucí těhotenství svobodné studentky, které byla předurčena kariéra vědkyně. Tedy minimálně v očích jejího otce.
„Ockova sklíčenost nad mým těhotenstvím byla horší než jakákoli vztek, kterou by mě mohl zahrnout. Když jsem mu oznámila tuto novinu, spustil široká ramena a potřetí v mém životě se rozplakal…“
Mileva Marićová Einsteinová jako žena v domácnosti
Kromě toho, že Mileva zklamala rodinu, propadá na zkouškách a snad ani není třeba vysvětlovat, do jaké situace se dostala. Být svobodnou matkou na začátku 20. století muselo být nesmírně náročné. Navíc, Albert ji v tom nechal samu.
Manželství stále odkládal, byl bez práce a paradoxně, tento později jeden z nejuznávanějších vědců století, si práci dlouho ani neuměl najít. To byl také důvod, proč se nehrnul do svatby.
Tím druhým však byla i jeho rodina. Ta Milevu nikdy nepřijala. Tedy konkrétně matka, která na její adresu řekla: „To není žena, to je knihomol.“ Za Albertem se mohla vrátit jen jako svobodná žena bez závazků. Bez dítěte. A tak se také stalo. Později se konečně vzali a z ní se stala žena v domácnosti.
Celý den se starala o rodinu a po večerech toužebně čekala, kdy ji manžel přizve ke spolupráci. Když čtete skutečný příběh o člověku, který žije ve stínu velikána, těžko lze dojít k závěru, kdy z jeho stínu vystoupil, zda vůbec a v čem tvořili celek.
To, že manželé spolupracovali, asi nikdo nepopírá. Otázkou však je, na čem všem a pod co všechno se Mileva nemohla podepsat, neboť nezískala diplom, neboť byla žena, neboť to tak Einstein zařídil.
„Proč na tom vůbec záleží? Nejsme snad Ein Stein? Jeden kámen?“ Lidé z jejich okolí údajně přesně věděli, co byla její práce, znali silné a slabé stránky Alberta Einsteina a věděli, kde zasáhla její inteligence.
Mitzinou doménou byla matematika. Einstein zvykl říkat: „Tvé výpočty procházíme pořád dokola. Jsou skvělé. Koneckonců, ty jsi v naší rodině matematička, ne já. To já spoléhám na tebe, že opravíš moje výpočty!“
Spisovatelka Marie Benedict zrod Teorie relativity pojala osobitě. Dokonce tak, že vám po přečtení knihy možná Albert Einstein zůstane „ležet v žaludku“. Opět můžeme polemizovat, jak tomu skutečně bylo.
Faktem ale je, že při přebírání Nobelovy ceny Milevě ani jen nepoděkoval, za to jí předal finanční odměnu s tím spojenou a to už v té době nebyly tři roky manžely.
Mileva Marićová Einsteinová a rozvod
Některé vztahy jsou postaveny na jazyku lásky, jejich byl postaven na jazyku vědy. Ta spojovala jejich zraněné manželství. Když Albert začal přehlížet Milevu nejen jako ženu, ale také jako vědkyni, definitivně se jejich cesty rozešli. V té době už měl poměr se svou sestřenicí, kterou si krátce po rozvodu vzal.
„Moje kniha si neklade za cíl zmenšit přínos Alberta Einsteina lidstvu a vědě, ale snaží se za jeho vědeckými objevy najít lidskost. Má vyprávět příběh Milevy Marićové – geniální ženy, jejíž světlo zaniklo v Albertově obrovském stínu,“ dodáva Marie Benedict.
Po zbytek života se Mileva Marićová Einsteinová starala o nemocného syna a sama svět opouští jako 72-letá.
