Procházeli jsme screeningovou kontrolou na letišti ve Vídni. Můj syn měl přes dva roky. V náručí objímal svého plyšového medvěda jménem Havo. Měl ho od narození a má ho dosud. Havo byl jeho záchytný bod, kámo. Nosil ho s sebou pořád, všude, kam se pohnul.
Policista při kontrole ho vyzval, aby dal Hava na zavazadlový pás a podrobil ho screeningu. Syn – Oskar, pohlédl na obří mašinu, která hltala věci, blikala a z jejích útrob vylézaly techno zvuky. Razantně zakroutil hlavou a silněji stiskl svého plyšového kámoše. V jeho tváři bylo vidět, že screening považuje za mučící přístroj, jehož význam sice nezná, ale tuší, že Havovi by ublížil.
Život s lehkostí: Význam situacím přidělujeme my
Policista zkusil táhnout plyšáka z Oskiho rukou násilím. Oskar začal řvát. Policista se začal potit. Poprosil mě o spolupráci. Německy mi řekl, že to musíme udělat rychle. Čím bleskovější zásah, tím bezbolestnější průběh.
Vytrhli jsme Hava z Oskiho náruče a rychle ho hodili na posuvný pás. Srdcervoucí řev se rozlehl halou Schwechatu. Jako když vám kamaráda vedou na jatka a vy, bezmocný, obklopený bezcitnými obry, se musíte dívat na jeho popravu. Všichni byli ve stresu.
Já, jak jsem celou silou zadržovala zoufalé, kvílící dítě. Policista, který se cítil jako tyran. Policisté spolupachatelé kolem. Bylo zřejmé, že dítě upřímně trpí. Celým bytím věří, že něco strašného jdou udělat jeho kamarádovi. Pro něj to bylo opravdu. Všichni jsme se zpotili a cítili se zahanbeně, jako když děláte něco nekalé.
Pro nezúčastněné kolem to byla rutinní kontrola plyšové hračky a hysterické děcko. Pro Oskara to bylo asistované mučení jeho kamaráda. Zrada od jeho nejbližších, kteří mu nepomohli, naopak spolupracovali s mučiteli.
Když dostal Hava zpět, vzlykal dál, ohlížel ho. Hledal rány a stopy po ublížení. Ani se na mě nepodíval. Jak jsem mohla? Zaprodankyně jedna.
Byla to šílená scéna, přes kterou jsem pochopila, jak velkou roli hraje to, jak my vnímáme to, co se děje. Jak málo je (občas) relevantní to, co se děje opravdu. Tzv. objektivní realita neexistuje. Je jen subjektivní vnímání věcí. Význam situacím přidělujeme my.
Život s lehkostí alebo hovadiny
Když nemáme skutečné problémy existencionálního významu – neutíkáme před válkou, nepřemýšlíme, jak zajistit potravu sobě a svým blízkým, nezachraňujeme se před potopou či požárem, tak má naše mysl tendenci řešit hovadiny. Je posedlá hledáním problémů a samonasíráním se.
Stojíme v řadě na poště, nervózně vyklepkáváme prsty po pultu, nahlas vzdycháme a kroutíme očima, případně, když se dostaneme na řadu, vynadáme paní za přepážkou. Přestože když odtud vyjdeme, ani nemáme kam jít a další minuty rozflákáme díváním do mobilu či do výkladů. Troubíme na sebe v autech, riskujeme havárii, abychom předjeli “zpomaleného idiota“ jen proto, abychom se s ním setkali o pár metrů na červené.
Rozčilují nás vlastní rodiče, děti, kolegové, cizinci, náhodní kolemjdoucí. Slaná polévka, pomalá obsluha, nedokonale vyšlehané cappuccina.
Je umění dokázat rozlišit věci důležité od těch méně důležitých či zcela nepodstatných. Brát život s lehkostí. Stav nirvány, kdy nás nic opravdu nevytočí, je druhý, pro drtivou většinu nedosažitelný extrém.
Nemusíme být buddhové levitující v zácpách s blaženým úsměvem na rtech. Ale můžeme si uvědomit, že mnoho věcí, které nás zlobí, za náš hněv nestojí.
Vyrůstala jsem v rodině intelektuálů, kde každodenním mottem bylo: ‚Když nejde o život, jde o hov.o. Velmi fajn životní krédo, řeknu vám. Chce to trénink, každodenní opakování této mantry, ale nakonec se vám to dostane pod kůži. Ne to hov.o, ta lehkost bytí.
Na druhé straně stojí za to být všímaví k tomu, co daná situace znamená pro člověka, kterému se děje. Není screening jako screening. Pro nás na oko banalita může znamenat celý vesmír pro človíčka či velkého člověka vedle nás.
Tip na knihu: Malcolm Gladwell: Talking to strangers (Proč si nerozumíme) – abychom zjistili jak málo, pramálo víme o lidech kolem nás.
Přečtěte si také sloupek Barbie a perimenopauza? Takovou panenku ještě nevyrobili.
