Román od oceňované autorky Pamely Binnings Ewenové barvitě zobrazuje skrytý život Coco Chanel během čtyř let nacistické okupace Paříže uprostřed druhé světové války, jak byl odhalen v nedávno objevených válečných archivních materiálech.
Než román začnete číst, máte pocit, že Coco Chanel a její život znáte. K jejímu jménu si většina z nás připradí v první řadě kultovní jednoduché krátké černé šaty nebo chanelovský kostým a ještě slavnější parfém Chanel No.5.
Vzpomeneme si na známé konstatování, že vysvobodila ženy z korzetů a dlouhých sukní a oblékla je do jednoduchých kostýmů, šatů či kalhot. Obdivujeme to, jak se z chudé sirotky vyrůstající v klášteře vypracovala na ikonu.
Coco Chanel však měla také svou temnou stránku a spoustu tajemství. Právě ty rozebírá v knize Královna Paříže americká spisovatelka Pamela Binnings Ewen.
Coco Chanel o chudobě
Gabrielle Bonheur Chanel, někde se uvádí Chasnel (protože prý jméno bylo napsáno s chybou), se narodila 19. srpna 1883. Ve zkratce se dá říci, že vyšla z chudých poměrů. Ale to je asi tak všechno, neboť celý život se svůj původ snažila skrývat.
V knize Královna Paříže vzpomíná na sestry, které si sáhly na život a bratry, kteří byli věčně na mizině. Poslední slova od otce, který se dcer po smrti matky zřekl a nechal v opatství, resp. sirotčinci, jako kdyby kreovali osobnost, kterou dnes známe: Když je člověk chudý, nikomu na něm nezáleží a za všechno je třeba bojovat, za všechno se platí.
Coco bojovala celý život. „Volali mě Coco, podle jedné písně, kterou jsem zpívala. A přezdívka mi hned přischla. Říkala jsem si, že už nejsem chudá Gabrielle,“ vzpomíná v knize slavná módní tvůrkyně a zakladatelka dnes již světově známého ikonického módního domu.
Z období jejího mládí, kterou kniha zachycuje retrospektivně, můžeme dospět k závěru, že Coco byla „společnice“ pánů z vyšší vrstvy. Aristokraty, kteří měli ženy v jednom sídle a milenky ve druhém.
„Patrila jsem mezi ženy pochybné pověsti, ženy, které jsou milenkami, ale nikdy ne manželkami.\“ Na její život v mládí se můžeme dívat různou optikou, ale v mnoha bibliografiích narazíte na fakt, že se do té tzv.. vyšší společnosti dostala prostřednictvím mužů, se kterými žila.
Její osudovou láskou byl Arthur „Boy“ Capel. S jeho finanční pomocí si otevřela také první módní salon.
Móda a dostihy
Smysl života si ji našel prakticky náhodou. Zatímco ona na dostihy zavítala v jednoduchém kostýmu a klobouku, ostatní dámy se potily v objemných sukních a mohutných kloboucích se rty. V jeden horký a dusný den si prý z rozmaru uvázala černou grogrénovou stuhu kolem slaměného klobouku, lehčího a vzdušnějšího než nosily vymóděné dámy.
Najednou po něm toužily všechny ženy v okolí, a tak začala podnikat. V podstatě z nudy a ze smutku. Ale s vervou a pracovitostí. S podporou svého milence, ale svou šikovností, se od klobouků přes sportovní oděvy, dostala na výsluní.
Navrhovala módu pro bohaté, ale tvořila také praktické a pohodlné šaty pro všechny. „Žila jsem prací. Ve dne v noci jsem pracovala na svých kloboucích, sportovním oblečení a návrzích šatů na denní nošení a roky plynuly jako voda, až nakonec válka konečně skončila a já najednou navrhovala šaty z nejkvalitnějších látek. Nádherné nové modely díky mé jehle a nůžkám podtrhovaly krásu každé ženy, pracovala jsem s výšivkami, technikami a řasením látky a zavrhovala korzety, vycpávky, přebytečné stuhy a krajky. Moje šaty byly pohodlné, šité na míru, každý model jedinečně zohledňoval postavu a přání zákaznice.“
Práce byla pro ni svobodou. Práce byla její jistota a nezávislost. Poté, co přišla o svou jedinou lásku Boye Capela, láska pro ni zemřela. Od té doby nevěřila, že se o ni může postarat někdo jiný, než ona sama.
Coco Chanel skrývala původ i kontakty s nacisty
Coco byla zajímavá žena plná tajemství a kontrastů. Pětka byla jejím šťastným číslem a domovem hotel Ritz v Paříži. Byla to silná žena, ale závislá na morfii. Milovala společnost, přátele, žila naplno, až přišla druhá světová válka. Zavřela své obchodní domy a bez práce zůstaly tisíce lidí. No a tak jako celý život před světem ukrývala svůj původ, stejně tak do konce svého života popírala kontakty s nacisty.
Druhá světová válka Válka je krutá, o to těžší je sledovat jak někoho semele a jiný se tváří, že jeho se to vůbec netýká. I Coco žila v teple hotelu, se svými oblíbenými drinkami a vybíraným jídlem, zatímco mnozí hladověli. Dokonce si dlouho nepřipouštěla, že válka vůbec vypukne a když vypukla, nabyla pocit, že je všechno jako tak v pořádku.
„Ritz má elektřinu, světla, ventilátory a teplo. Ano, okupace je nepříjemná, ale život jde dál. Za zdmi Ritzu se toho moc nezměnilo, tedy až na hosty.“ Uvažuje módní ikona v knize Královna Paříže a dodává: „Válka je příliš velká na to, abych nad ní rozjímala, raději budu i dál myslet na své přežití. Koneckonců, jsem jen žena – ak tomu módní návrhářka a voňavkářka. Jak bych mohla ovlivnit válku?“
Při čtení knihy člověk nabude pocit, že ji válka v podstatě otravuje, neboť ji obrala o večírky a zábavu. Vzniká tak ostrý kontrast mezi jejím životem a životem chudých Pařížanů. Působí jako arogantní boháčka, která se nechce vzdát luxusu. Když jsem si uvědomila, že Coco bylo tehdy 57 let a dokázala využít všechny své zbraně k tomu, aby si omotala kolem prstu nacistických důstojníků…
Určitě nepatřila do skupiny žen, které v knize popisuje jako „nenápadná žena – vlasy šedé, rysy rozmazané. Proč ženy v jistém věku dovolují, aby se prostě začaly vytrácet?“
Německý baron Spatz
V hotelu Ritz bývala s vrchním německým velením a o apartmán „se dělila“ s baronem Hansem Güntherem von Dincklage, kterému jinak než pod přezdívkou Spatz (vrabec) ani neřekne. Poslouchala historky o tom, že je špion, ale viděla v něm spíše někoho, kdo by jí mohl pomoci „vyřešit věci“, starého známého přítele.
Podobné konstatování můžete nalézt iv jiných knihách. Např. v knize 100 nejvýznamnějších žen (Debor G. Felder) se píše: „Chování Coco Chanel během války příliš exemplární nebylo, i když se rozhodně příliš nelišilo od počínání mnoha jiných významných osobností během německé okupace.
Coco přežila válečná léta jako milenka německého diplomata přezdívaného Spatz. Po válce byla zatčena a strávila několik hodin v zajetí, nakonec však byla propuštěna. Za toto rychlé propuštění zřejmě vděčila svým vědomostem o vysokých politických osobnostech, které kolaborovaly s nacisty, jako například vévoda a vévodkyně z Windsoru.“
Špiónka Coco?
To, že měla v hotelu kontroverzního „spolubydlícího“ však není jediná skvrna na její pověsti. O Coco se dnes už veřejně mluví jako o špionce. Různí se jen důvody, proč se tak stalo, resp. zda byla přinucena, vydírána kvůli nemocnému utajovanému synovi, nebo to byla její bizarní snaha zaplést se do mírových jednání.
Autorka knihy Královna Paříže, Pamela Binnings Ewan, otevřeně hovoří a píše, že když Coco vyslýchali v této věci, měla štěstí, protože se jim v té době nepodařilo najít vojenské ani zpravodajské spisy, které by se jí týkaly. Ona z nich však už ve své knize vycházela.
„Zveřejněné dokumenty dokazují, že Coco Chanel spolupracovala s německou vojenskou zpravodajskou službou na dvou misích ve Španělsku. V knize Hala Vaughana Sleeping with the Enemy: Coco Chanel’s Secret War jsou reprodukovány a popisovány fotografie některých z padesáti stran vojenských záznamů dosvědčujících, že byla agentkou Abwehru (německá vojenská zpravodajská služba). Tak jako v tomto románu byla Coco Chanel i ve skutečnosti do Abwehru naverbována jako agentka F-7124 s krycím jménem Westminster.“
Rovněž se však můžeme ptát, co ji vedlo k tomu, aby řešila problémy s obchodním partnerem Pierrem Wertheimerem tak, že se pokusila uplatnit protižidovské zákony platné ve Francii.
A toto je z mého pohledu další důležitá myšlenka knihy Královna Paříže. Nese se celým příběhem. Před válkou totiž Pierre odešel bez jejího vědomí is recepturou na slavný Chanel No.5 do Ameriky a chtěl tam rozjet jeho výrobu. Coco se cítila oklamaná, podvedená a doslova okradená.
Autorka knihu uzavírá úvahou: „Coco Chanel byla známá jako antisemitka a kontroverzní tajnůstkářka, jejíž emocionální vrstvy se rozlišují tak těžko, jako jsou různé vůně ve složeních jejích parfémů. Často se říká, že hlavní tón v parfému No.5 tvoří jasmín z Grasse. Těžko určit, co ve skutečnosti tvořilo „hlavní tón“ v životě Coco, tedy které události ji formovaly. Osobně se domnívám, že ji nejvýrazněji neovlivnilo nelehké dětství a opatství v Aubazině, ale vlastní boj o přežití a hluboký smutek související s Andrém (pozn. redakce – jejím údajným synem).“
Po válce žila v exilu ve Švýcarsku. Několik let čekala na svůj návrat na výsluní. Nakonec se jí to opět povedlo ve Spojených státech. Prý také s podporou Pierra. Mimochodem, byla tehdy už sedmdesátnice a na výsluní zůstala až do své smrti v roce 1971. A v podstatě až dodnes, vždyť její jméno je značkou dosud.
Autorka: Martina Švirlochová
