Kvílil bolestí, přenášela ho z křesla do polohovatelné postele, přisunovala k ní židli s mísou na toaletu, umývala jeho tělo froté žínkou, vyhublé jako obrané kuře. Z očí jí tekly slzy, nezvládala to, ale musela.
Daniel bojoval s rakovinou prostaty, ale bojem by to ani nenazvala. Prostě žil to, co osud nabízel, a zdálo se jí, že na diagnózu nemá žádný vliv. On ani léky.
Vdova, co nepřestala plakat
„Nezvládám to dál, Danieli,“ řekla jedno ráno, viděla, že včera vypadal lépe: „Zařídím hospic,“ mluvila tiše, nejraději by byla, kdyby ani neslyšel. Chtěl být doma a ona se tomu divila. Kdepak její péče oproti profesionální. Kdepak infuze, injekce…
Když ho převáželi, plakal jako malé dítě. Držela ho za ruce a naříkala s ním. Bolesti se stupňovaly, oči kalné jako louže před domem, nohy zcela bez pohybu.
A potom za ním chodila den co den a nosila samé dobroty. Ale všechno, co ještě nedávno miloval, Daniel téměř odmítal. Chutě se změnily.
Když Lívii z hospicu zavolali, že z tohoto světa odešel její manžel Daniel, rozplakala se tak nahlas, jako by plakal celý soubor zlomených žen. Milovala jeho smích, jeho vtipy, jeho lásku a zdvořilost. Milovala žít s ním.
Vdova začala pohřeb chystat hned, ještě ten den, a nechápala, odkud na to vzala sílu. Ale po třech dnech, jak se muž navěky ubytoval v tmavé zemi, energie Lívii tělo opouštěla. Otevřela skříně a hned je zase zavřela. Nedalo se. Žádné třídění, darování… To všechno přece patřilo Danielovi…
Ráno co ráno odcházela do práce s opuchlýma očima, nedokázala si rozkázat a slzy se lilé takřka vždy, když byť jen chvíli zůstala sama. Kolegyně přestaly navštěvovat Lívinu kancelář, cítily v ní napětí, smutek, žal.
Žila. Ale úplně jinak. Bez radosti, bez tužeb, bez plánů… Jen tak, aby se neřeklo, vlastně… přežívala.
Žádná setkání v kavárně, žádné práce navíc. Z práce utíkala domů, aby se mohla pořádně vyplakat. Viděla ho na každém kroku a přesto tam nebyl. Jeho odchodem přišla o nejkrásnější část svého života. Vytratily se výlety, dlouhé večerní debaty o umění, o filmech, o divadle…
Když i něco řekla, nikdo neodpověděl. Vdova přestala vařit, nedokázala si představit připravovat večeři pro jednu osobu. Daniel byl gurmán, miloval vše, co mu naservírovala na talíř. Teď se z práce zastavila v obchodě, koupila dva rohlíky, tresku v kelímku, na ráno nějaký koláč… A neměla chuť ani na to.
„Musím něco začít dělat,“ říkala si vdova, stojíc na váze. Za půl roku od Danielova odchodu zhubla šest kilo.
Káva v knihkupectví
Rozhodla se zajít do knihkupectví a koupit nějaké nové knihy. Protože přestala i číst. Otevřela dveře do obchodu provoněného knihami, dívala se na police plné autorů, přecházela od jednoho k druhému, vybírala i trochu podle obálky. Pokud se jí nelíbila, knihu nikdy nekoupila.
Listujíc v díle tlustším, než na jaké byla zvyklá, vrazila do neznámého muže, držícího v rukou jednu z Hemingwayových knih.
„Promiňte prosím, promiňte,“ omlouvala se rozpačitě, čekajíc od muže útok.
„Nic se nestalo, milostivá! Oba začtení… To se může stát. Nezajdeme na kávu? Když jsme už do sebe tak narazili…“
„Na kávu?“ divila se. Už půl roku na kávu v kavárně ani nepomyslela. „Ano! Vždyť tamhle je kavárna!“
„Promiňte, nepředstavil jsem se. Jsem Viliam,“ řekl a políbil Lívii ruku.
„Lívia,“ odpověděla.
„Krásné jméno. Lívia. Takové neobvyklé. Že?“
Usmála se.
O chvíli už spolu popíjeli cappuccino a povídali si o svých životech. Poprvé vyprávěla cizímu člověku svůj příběh.
„Och! Smutné! A když se setkáme i zítra, povím vám zase já o sobě.“
Nepřešel ani den, aby se nesetkali. Byl mladší o pět let a nikomu z nich to nevadilo. Pomalu vyvedl Líviu z hrbolaté cesty smutku a začali žít společný život. Vdova začala žít…
A ačkoliv se Lívia v duchu Danielovi omlouvala, našla v duši klid a život, jaký se jí s Viliamem líbil.
Autorka: Ivana Havranová
