Často slyšela, že by neměla vůbec fotit, ale Libuše Jarcovjáková jsi šla celý život za svým. Dnes je jí 72 let a naplno si užívá uznání doma i ve světě.
V kinech o ní hrají oceňovaný dokumentární film Ještě nejsem, kým chci být a v pražské Národní galerii jí právě začala velká retrospektiva.
Cesta na vrchol vůbec nebyla snadná.
Libuše Jarcovjáková fotila tabu
Libuše Jarcovjáková se narodila v Praze do umělecké rodiny. Umění, které si ji vybralo, je fotografie. Ačkoli skutečného ocenění se Libuši dostalo až v poslední době, považuje se za fotografku téměř celý život.
Jarcovjáková se od ostatních tvůrců odlišuje tím, že často zobrazuje témata, která byla v období normalizace tabuizována, jako například intimní scény, homosexualitu, alkoholismus nebo život v exilových komunitách.
Navzdory nepřízni režimu, který Libuši ani její rodině nevyhovoval, se po několika pokusech dostala na studium fotografie na FAMU. Než se jí to však podařilo, pracovala například v tiskárně, kde poznala dělnickou třídu a příběhy obyčejných lidí.
Našla mezi nimi přátele a fascinovaná jejich životy vytvořila sérii fotografií zachycujících autentické momenty z pracovního prostředí. Byly to však právě její snímky, kvůli kterým o práci nakonec přišla a dostala se pod dohled režimu. To ji ale nezastavilo a ve své milované práci pokračovala.
Vyhlášené Téčko
Mnoho času s přáteli trávila ve vyhlášeném klubu zvaném Téčko, kde její snímky zachycovaly zábavu okrajové části pražské socialistické společnosti. Přistěhovalci, homosexuálové – to byli lidé, kteří Libuši fascinovali, a trávila s nimi nejvíce času.
Kruhy, v nichž se pohybovala, ji však jen utvrzovaly v pocitu, že se potřebuje dostat pryč. Režim, který její tvorbu a pohled na svět nepřijímal, byl jako cela, ze které se potřebovala dostat.
I když tím nepotěšila svou rodinu ani tehdejšího manžela, oznámila, že odchází do Japonska za svou přítelkyní. Už jen fakt, že se jí něco takového podařilo, byl v té době nevídaný. První dva měsíce v Tokiu však byly kruté.
Přítelkyně, kterou navštívila, trpěla poporodními problémy a Libuše, bez peněz a poprvé v životě prakticky na opačné straně světa, bydlela střídavě u lidí, kteří jí byli ochotní pomoci a na krátko ji přichýlit. Ani zde, v nejtěžším období daleko od domova, však nepřestala tvořit a fotila prakticky každý fragment svého pobytu ve vzdálené zemi.
Všimli si jí. Když se do Japonska vrátila o několik let později, fotila módní editorialy s největšími jmény v daném oboru.
Libuše Jarcovjáková a berlínske období
Období po návratu z její první návštěvy Japonska do Československa bylo však v mnoha směrech temnější než před opuštěním uzavřené země. Libuše si uvědomila, že pokud si samu sebe nedokáže představit v roli matky, nenašla štěstí ani v roli manželky.
S pomocí přítele odchází do Západního Berlína, znovu se protlouká životem a buduje si vlastní představu o tom, jak jej chce žít. Nadále fotografuje marginalizované skupiny lidí, autoportréty a útržky všedních dní, mezi které se dostane například i pád Berlínské zdi.
Jejím nejznámějším dílem z berlínského období je série fotografií, které byly shrnuty do knižní publikace Černé roky (vydané v roce 2019). Tato publikace si získala mezinárodní pozornost a Jarcovjáková si tím upevnila své místo na poli světové fotografie.
V současnosti je Libuše Jarcovjáková uznávanou fotografkou, která se však vyhýbá pozornosti veřejnosti a podle popisu studentů z přednášek, kde hostovala, je to skromná žena s humorem, ale převážně vážnou tváří.
Její příběh přibližuje nový dokumentární film Ještě nejsem, kým chci být. Stále aktivně vystavuje – kromě kina tedy rozhodně stojí za návštěvu také Veletržní palác v Praze, kde její dílo můžete vidět až do března 2025.
Autorka: Anna-Mária Zimová
