Česko bojuje s vysokým procentem nenahlášených případů znásilnění. Může za to nastavení společnosti, ale také samotná definice znásilnění. Podle organizace Konsent, která se zabývá problematikou sexuálního násilí, až 70 % reálných případů znásilnění nespadá pod současnou definici.
Znásilnění potřebuje změnu definice
„V Konsentu vidíme jako cestu prevenci, ve které klademe důraz na souhlas. Také usilujeme o změnu definice znásilnění. Současná definice znásilnění je chybná a znatelně tak komplikuje život obětem znásilnění. Znásilnění je v trestním zákoníku definováno pouze jako čin, při kterém je použito násilí, pohrůžka násilím nebo zneužití bezbrannosti. Pod současnou definici tak například nespadá až 70 procent případů znásilnění, při kterých oběť zamrzne, nebrání se, a proto pachatel nemusí vyvíjet násilí. Řešením této situace je právě změna současné definice na definici, která by byla založena na absenci souhlasu,” říká pro Ženy ve městě Klára Kadár z organizace Konsent.
Přestože mnoho nezávislých organizací a odborníků tvrdí, že za znásilnění vždy může pouze pachatel, naše vnímání reality je v tomto případě zkreslené. Studie opakovaně ukazují, že společnost není ochotna nebo schopna důvěřovat obětem sexuálního násilí.
A dokazuje to i průzkum české pobočky Amnesty International, který uvádí, že „Nejméně čtyřicet procent obyvatel České republiky si stále myslí, že oběť může být za znásilnění spoluodpovědná. Například vyzývavým oblečením, koketováním, opilostí, výskytem na opuštěném místě nebo tím, že neřekla jasné ‘ne’.”
Ve skutečnosti dochází k mnoha sexuálním trestným činům, aniž by o nich existoval jakýkoli záznam. Podle výzkumů je v České republice ročně spácháno přibližně 12 000 znásilnění. Policii je však nahlášeno jen asi 5 procent z nich.
Přispívají k tomu i vyjádření, jako například poslední výrok policejního prezidenta Martina Vondráška. „Velmi často je oznámení ženy o sexuálním násilí smyšlené. A my musíme prověřit, zda to, co nám říká, je pravda,” řekl policejní prezident v pořadu Spotlight.
Pan Vondrášek upozornil, že se to v jeho praxi stalo nejméně dvakrát. Podle oficiálních stránek Policie ČR se jeho policejní praxe datuje od roku 1993. I když podobné případy nemusely spadat do jeho kompetence, označit dva případy za zhruba 30 let praxe za velmi často, působí neférově.
To pro Ženy ve městě potvrzuje i Klára Kadár z Konsentu, která dodává, že 50 procent z 2-10 procent falešných obvinění je nahlášeno někým jiným než obětí. „Celková čísla se tedy nijak nevymykají falešným oznámením jiných trestných činů.“ říká.
Sekundární viktimizace
Dalším z důvodů nízkého počtu oznámení sexuálních trestných činů může být i sekundární viktimizace obětí způsobená nekompetentností nebo nedostatečnou odbornou přípravou příslušníků a příslušnic policejního sboru. „Mnohdy se v minulosti stávalo, že oběti byly poškozeny více z průběhu trestního řízení než z aktu, který zažily,“ říká pražská policistka Alena Kolářová Radiožurnálu.
Policie se však snaží své nedostatky řešit, a proto začala spolupracovat s různými organizacemi či institucemi, jako jsou Bílý kruh bezpečí nebo Ústav pro péči o matku a dítě v Podolí. Další složky problému bohužel zůstávají nepovšimnuty a navzdory statistikám nejvyšší policejní činitel veřejně dehonestuje přeživší sexuálního násilí.
Řada odbornic a odborníků se shodují, že jedním z prvních přelomových momentů, které přispěly k většímu počtu nahlášených případů znásilnění, byla kampaň #MeToo. Společnost se postupně stává k těmto tématům stále citlivější.
Určitě by pomohla změna současné definice na definici, která by byla založena na absenci souhlasu. Změna znění je důležitá také proto, aby vyslala signál obětem sexuálního násilí, že jim společnost důvěřuje. Měli bychom začít vnímat data správně, a tedy vycházet z toho, že oběť si čin nevymyslela.
„Napravená definice dá obětem signál, že i když se z různých důvodů nebyly schopné bránit, mají právo hledat spravedlnost. Zároveň by velmi pomohlo, kdyby aktéři ve veřejném prostoru vynášely své výroky na základě dat a nikoliv stereotypních představ a dojmů.” uzavírá Klára Kadár.
I právni expertka Věra Nováková tvrdí, že problémem je definice znásilnění. Z analýzy, kterou si nechalo Ministerstvo spravedlnosti vypracovat akademiky z Univerzity Karlovy, vyplývá, že problémem v Česku nejsou nízké tresty.
Podle nich je znásilnění v české právní praxi posuzováno jako druhý nejzávažnější trestný čin, protože v porovnání s ostatními trestnými činy jsou za znásilnění ukládány druhé nejpřísnější tresty.
Autorka: Chantal Cocherová
