Víte, co je pro opačné pohlaví přitažlivé? Se svátkem svatého Valentýna slavíme v únoru lásku a přitažlivost možná více než v jiné dny v roce. Ti šťastlivci, kteří lásku hledali a našli, se mohou těšit ze svého vztahu. Ti, kteří stále hledají, se možná v tomto období zamýšlejí nad tím, proč neměli v lásce tolik štěstí.
Mnozí z nás si v těchto chvílích kladou otázku, zda jsme vůbec přitažliví. A co je pro opačné pohlaví vlastně přitažlivé?
Co je přitažlivé – svalnatí muži, štíhlé ženy
Podle nové studie však heterosexuálové vůbec nechápou, co je pro opačné pohlaví přitažlivé. Heterosexuální muži se totiž mylně domnívají, že ženy přitahují hypermaskulinní rysy, zatímco heterosexuální ženy se mylně domnívají, že muži touží po hyperženských rysech.
Co se těmito rysy rozumí? U mužů jde o svaly a muskulaturní postavu, u žen o štíhlost a úzký pas. Obě pohlaví tyto představy o tom, jak mají vypadat, ještě více vnitřně nafukují a zveličují. Snaží se dosáhnout úrovně atraktivity, která ve skutečnosti neexistuje, protože vychází z falešných předpokladů.
Co považujeme za atraktivní?
Výzkumný tým pod vedením profesora psychologie ze St Andrews Davida Perretta ukázal 153 heterosexuálům, rovnoměrně rozděleným mezi cisgenderové muže a ženy, 3D model obličeje. Pomocí programu, který uměl upravovat rysy obličeje, Perett požádal účastníky, aby je upravili tak, aby se podobaly jejich vlastnímu obličeji. Poté, aby se podobaly tomu, co by podle nich opačné pohlaví považovalo za přitažlivé, a nakonec aby zobrazily to, co by považovaly za nejatraktívnejší oni.
Po analýze výsledků se ukázalo, že obě pohlaví mají mylnou představu o tom, co opačné pohlaví považuje za přitažlivé. „Ženy přeceňovaly ženskost obličeje, kterou muži u partnerek preferují, a muži přeceňovali mužnost obličeje, kterou ženy u partnerů preferují.“ říká vědec.
Výzkumníci si také všimli, že pokud se účastníci výzkumu (nesprávně) domnívali, že jsou pro opačné pohlaví neatraktivní, byli kvůli tomu nespokojeni se svým vzhledem. To pak často vede k sebezdokonalování ve směrech, které bohužel nakonec nepadnou na úrodnou půdu, a partnera nebo partnerku nám to nepřinese.
Ani v souvislosti s věkem nevíme, co chceme
Ale to není jediný chybný předpoklad, který o randění máme. Předpokládá se, že ženy dávají přednost starším partnerům, zatímco muži mladším partnerkám. Ani to však není zcela pravda.
Podle výsledků nové studie dávají muži i ženy na první pohled přednost mladším partnerům. Na základě zběžného seznámení s potenciálními partnery a partnerkami považují obě pohlaví za atraktivnější mladší osoby. Přesto je dnes ve většině manželství mladším partnerem žena.
Proč tomu tak je? Výzkumníci přišli s několika vysvětleními. Předpokládají, že mladí muži jsou pro starší ženy přitažlivější, ale pokud jde o budování vztahu, jsou mnozí z nich ještě nezralí. Může to být ale také tím, že starší muži si své preference uvědomí dříve, a tak se ti mladší k námluvám dostávají méně často.
Jedním z důvodů však může být to, že starší ženy nemají zájem o mladší muže, protože se v jejich okolí cítí jako pečovatelky nebo vychovatelky. Což je v kontrastu s opačným pohlavím, kde je tato nerovnováha sil ve vztahu spíše preferována.
Každá generace je jiná
Po obrovském úspěchu nového filmu Babygirl, v němž mladší stážista začne erotickou hru na svádění svou starší nadřízenou, se rozpoutala vášnivá debata právě o tomto typu vztahu. Některé zdroje uvádějí, že ženy generace X odložily předsudky a užívají si vztahů s mladými muži a své sexuality po padesátce.
Jiná studie zveřejněná v loňském roce zjistila, že čím starší lidé jsou, tím více dávají přednost mladším partnerům. Tato preference však začala u mužů dříve než u žen. Tyto ženy začínaly své vztahy se staršími partnery, poté přešly ke stejně starým partnerům a jejich poslední vztahy byly spíše s mladšími muži.
„Pro mnoho mužů byly ženy přitažlivé, když byly starší než oni. Takže kdyby více lidí chodilo na rande, kde by žena byla starší než muž, vsadím se, že byste začali vídat více těchto „věkově obrácených párů,“ uzavírá Paul Eastwick, profesor psychologie na Kalifornské univerzitě.
Autorka: Chantal Cocherová
