Zemská škola gobelínová a kobercová, která byla založena 5. prosince 1908, fungovala za Rakousko-Uherska, první republiky i socialismu jako státem podporované školicí středisko. V 90. letech, ale o záštitu přišla a zanikla. Slavnou tradici od té doby ve městě drží Moravská gobelínová manufaktura, kde jsme se byli podívat.
Gobelíny vyrábějí 125 let
V kobercové dílně Moravské gobelínové manufaktury v českém Valašském Meziříčí sedí před vysokými stavy s napnutými nitěmi samé ženy. Soustředěně přitlačují vlněná vlákna k sobě a řádek po řádku vytvářejí originální barevné tapiserie. Překvapí vás, že při výrobě uměleckého textilního díla, které má často hodnotu několik set eur za metr, používají obyčejnou vidličku.
Gobelínářky byly za první republiky státem ceněny stejně jako učitelky. Stát nakupoval gobelíny a podporoval řemeslo, které se předává z generace na generaci. Gobelíny visely ve státních institucích či na zahraničních ambasádách.
Řemeslo se zde předávalo z generace na generace. Nejdéle zde pracovala žena, která začala v 16 letech a teprve nedávno odešla do důchodu.
Výroba jedné tapiserie může trvat čtyři až pět měsíců a často ji dělá jediná gobelínářka od začátku až do konce. K výrobě používají 20 základních barev, které si sami namíchají a poté barví.
V Moravské gobelínové manufaktuře se věnují výrobě ručně tkaných koberců, gobelínů a tapiserií již 125 let. Odborně se zde také restaurují a čistí.
Historii gobelínů tvořili muži
Historie gobelínů je však plná mužů. Na začátku bylo jméno Jeana Gobelina, který v 15. století založil v Paříži tkalcovské dílny. Z nich se později zrodila jedna z nejstarších manufaktur vyrábějících gobelíny.
Potom jsou zde královské pařížské manufaktury Les Gobelins, které vznikly roku 1664 pod patronátem krále Ludvíka XIV. Známý je obraz, kde je král obklopen samými muži, kteří tkají gobelíny. Zdroje uvádějí až 600 tkalců, kteří tvořili gobelíny – v té době vedle fresky asi nejdůležitější médium.
A Moravskou gobelínovou manufakturu, kterou jsme si byli prohlédnout osobně, založil v roce 1898 český výtvarník Rudolf Schlattauer. Studoval v Paříži, v Berlíně a v Mnichově, až se dostal do Norska, kde se léčil na těžkou tuberkulózu. Tam mu učarovala technika tkaní gobelínů. Tvrdili mu, že technika se podobá tkaní rukavic na Valašsku.
Rozhodl se nové textilní umění přivézt na Valašsko, což byl region známý dávnými tkalcovskými tradicemi. Dílna původně působila v Zašové, po deseti letech se přestěhovala do Valašského Meziříčí a získala statut školy (1908).
Gobelín podle obrazu
Hned ve vstupní chodbě manufaktury je gobelín Tomáše Garriguea Masaryka, dalšího významného muže a politika. Masaryk byl Shlattauerovým přítelem a školu často navštěvoval is dcerou Alicí. Masaryk byl s tímto krajem propojen jako poslanec za Valašsko.
„Masaryk na koni je technika gobelinu, která provází lidstvo 2000 let,“ dozvídáme se.
V další místnosti obdivujeme, jak lze výtvarné dílo protkat do gobelinu. Na jednom plátně je originál obrazu Jaro od českého textilního výtvarníka Antonína Kybalu, na druhém jeho textilní zpracování, které je k nerozeznání. „To není gobelín, to je gotická katedrála!,“ komentují návštěvníci.
Mezi mnoha mužskými jmény autorů nacházíme významnou českou malířku, textilní výtvarnici, ale i disidentku Zorku Ságlovou, rodilou Jirousovou, jejíž komunistický režim na 18 let zakázal veřejně vystavovat. Její díla rozpoznáte neomylně – na všechny způsoby zpracovávala téma králíků. Vystavovat opět začala až po pádu režimu v roce 1989.
Jan Timotej Strýček
Gobelínovou manufakturou nás provázel také muž, nejvýznamnější osobnost současné české textilní tvorby – akademický malíř a ředitel manufaktury Jan Timotej Strýček. S vášní i obavami nám mluvil o více než sto let starém řemesle, které chtěl zachovat. Jeho nasazení bylo nakažlivé, takže po návštěvě jste měli chuť si hned něco z dílny pořídit, aby se řemeslo zachránilo.
Tak si alespoň sedneme v krásné Schlattauerově kavárně a mezi nádhernými barvami hýřícími gobelíny a tapiseriemi vychutnáváme capuccino a posloucháme vyprávění Jana Timoteje Strýčka.
„Gobelín je úplně jiné médium než obraz. Jako když stavíte katedrálu z pískovce, je to totální hmota, jste spíš sochaři,“ říkal a připomněl, že na vzestupu byly gobelíny právě v době, kdy se začaly stavět hrady a zámky. Dokázaly totiž budovy nejen zateplit, ale také vylepšit akustiku.
Boj za manufakturu bral osobně, zasvětil jí celý život. V roce 1978 se stal uměleckým vedoucím gobelínky a v roce 1993 po vzniku samostatné České republiky ji vlastně zachránil. Někdejší státní podnik zbavil dluhů a dal mu nový umělecký směr. „Pod jeho vedením se dílny znovu napojily na současné výtvarné umění a on sám dbal velmi na to, aby zůstali nositelem čistoty textilního řemesla,“ uvedlo v tiskové zprávě Muzeum regionu Valašsko.
Pár dní poté, co jsme gobelínku navštívili, Jan Timoteus Strýček náhle zemřel.
„Gobelínka je bezpochyby rodinné stříbro Valašského Meziříčí. Uděláme maximum, aby jeho odchodem nezanikla,“ řekl českým médiím starosta Valašského Meziříčí Robert Stržínek.
Autorka: Miriam Zsilleová
